• Titulní strana
• Města a obce
• ODRY na přelomu 19. a 20. století

 

ODRY na přelomu 19. a 20. století

Tento článek z časopisu „Heimatbrief  der Stadt Odrau und Umgebung“ nám dokládá, jak turisticky významným místem bylo celé Odersko na přelomu 19. a 20. století. Bylo to zřejmě způsobeno úpadkem textilního průmyslu a odchodem části zdejší nobility do Vídně a okolí, kde s úspěchem založili novou existenci. Jejich rodiče se svými potomky pak hojně navštěvovali svou původní domovinu, kde významnou měrou oživovali turistický ruch. Mnozí oderští vystěhovalci se následně uplatnili ve významných státních funkcích. Stali se profesory vysokých škol, nebo významnými podnikateli, či umělci. Dnes s úctou hledíme k těmto významným rodákům našeho města a snažíme se pokračovat v jejich šlépějích. Doufejme, že šťastně. Snahou by mělo být navázání turistických vztahů s Vídní a oživení turismu podle příkladu tohoto krátkého článku. Vraťme proto do našeho života pravidelnost vycházek do krásné oderské krajiny, například historickou „Vycházkou dr. Krawagny“, podle trasy uvedené na přiložené mapce.

Bydleli jsme tehdy společně s dědečkem, strýcem, tetami a ostatními prázdninovými, letními hosty v Patzakově[2] domě na náměstí. Majitelka provozovala dámské krejčovství a její syn Valentin, námi studenty jednoduše jmenován „Tin“, vystudoval reálku v Novém Jičíně a pak odešel pracovat na poštu do Vídně. Zde pak založil Oderskou stolní společnost, která se později přejmenovala na „Oderské domovské seskupení vyhnanců“.

Mezi Patzakovým domem a Služební uličkou (Dienergassl) stál ještě rohový dům učitele hudby Hartmanna, jehož žena v budově na dvoře provozovala obchod s chlebem a moukou. Zboží odebírala z parního mlýna z Jeseníku n. Odrou, odkud přijížděl jednou týdně těžce naložený vůz tažený dvěma silnými koňmi. Zastavoval přímo pod našimi okny tak, abychom mohli při své dětské zvědavosti sledovat jeho  vykládání.

V domě pana Hartmanna bydlel v prvním patře výběrčí daně Anton Ludwig, kterého později ještě zmíním. Naše procházka tedy začne ve Služební uličce, kde se nacházel vpravo ponurý vchod do obchodu paní Hartmannové a na jejíž konci je křižovatka s Okružní ulici, která zde také končí. Na rohu ulic Okružní a Služební stálo vězení, ke kterému ve společném hovoru kráčívali soudní sluha se svým vězněm, bez želízek. Gangsterů a banditů totiž v Odrách nebylo, vyjma lupiče Šimaka. Služební ulička pokračovala mezi zahradními ploty dále až ke Kopečné ulici (Berggasse), kde stála řada pamětihodných budov.

Dole, na počátku Kopečné ulice, kde protéká Stodolní potok, se nacházely objekty  Gerlichovy tkalcovny sukna s architektonicky pěknou obytnou budovou, kdysi asi nejbohatší a nejvznešenější rodiny v Odrách. Naproti, na druhé straně začátku Kopečné ulice se nacházel dům a zahrada, kde bydlel se ženou a šesti dětmi městský sekretář Heinrich Richly. S touto rodinou jsme společně bydleli ve Wankově domu[3] na náměstí a byli jsme s nimi od dětství spřátelení. Později jsme v létě na zahradě domu Heinricha Richlého jako studenti hrávali taroky ve dvou skupinách. Starší pánové našeho prázdninového spolku hráli ve čtveřici: Patzak Tin, Hnatek Lois[4], Gerlich Zens a Richly Schan[5]. Občas do toho zasahovali Isidor Unger a Köhler Franz.  Mladší tvořili partu „Lišek“ ve složení Krawagna Rudl[6] a Tobiasch Karl[7]. Jejich partneři byli Krawagna Gustl[8] a Ertl Karel, kteří museli také neustále plnit prázdné pivní sklenice. V roce 1908, u příležitosti jubilea 60. výročí vlády císaře, se vypilo v zesílené sestavě kibiců 25 soudků po25 litrech během dvou měsíců. To byla hrdinská věc cti. Dnes se studenti spokojí s ovocnou limonádou.

Protože „pivovar Ulrich“ v Kopečné ulici sousedil s „usedlostí Richly“, bylo možno soudky s pivem pohodlně a lákavě přenést přes zeď zahrady.

Na křižovatce ulic Služebnická / Kopečná stál dům lékaře Dr. Raimunda Kunze, který vedle Dr. Rolledera ošetřoval nemocné z Oder a širšího okolí, tenkrát ještě v selských povozech, v noci a za mlhy. Syn pana Dr. Kunze, taktéž jménem Raimund, byl za našich dob zaměstnáním chemik. Dobře vydělával a odlišoval se od nás studentů především svým vždy elegantním oblečením. Hrál také velmi dobře na housle a uskutečnil řadu koncertů pod vedením svého učitele Hartmanna. Obě jeho setry, tak jako on, byly velmi pěkní lidé. Starší Kristina se provdala za syna továrníka na sukno Ing. Gustava Gerlicha[9], mladší Mizzi se provdala za městského radního Weselského ve Vídni, narozeného v Odrách. Obě, pozornost vzbuzující svatby, řídila energická matka, což asi nemuselo být moc obtížné, protože prvý - mírně řečeno - byl více než nesmělý a druhý o dvacet let starší než jeho nevěsta.

Na protější straně Kopečné ulice byl ještě pro nás pozoruhodný domek, v němž bydlela těžkým zánětem kloubů trpící pradlena, paní Herzmanská[10]. Stará paní měla zmrzačené ruce od rok co rok opakujícího se praní prádla ve studené vodě v mlýnském náhonu. Ta nám dětem než jsme usnuli,  četla při svíčce když matka nemohla být doma, známé pohádky o Sněhurce, paní Holle a Perníkové chaloupce. Paní Herzmanská byla blízkou příbuznou zakladatele obchodního domu Herzmansky na Mariahilferstrasse ve Vídni, který existuje v novém lesku ještě dnes a který rodáku z Oder přinesl velké uznání mezi obchodníky.

Po tomto vyprávění o několika zajímavých rodinách  pokračujeme na začátku našeho výletu  Kopečnou ulicí, kde míjíme dům se sloupy zdobeným vstupem stavitele Manna. Na konci ulice stál kříž a na rohu Dělnický dům, u něhož se stýká Kopečná ulice s Dělnickou ulicí (Obergasse). Ulice Dělnická nás vede mezi skromnými domky nahoru k Milíkovu kopci, na kterém před staletími stávala, daleko do kraje čnějící, strážní věž. Pod ní,  se nachází skalní stěna, kde jsme jako děti skládali své první, odvážné horolezecké zkoušky. Na vrchol Milíkova kopce dnes vede od hřbitova nová silnice, se svou první rozmáchlou zatáčkou. Zde, při výstavbě silnice zdevastovaném místě, nechalo město vybudovat malý park s lavičkami a pískovanými cestami. V roce 1898, k 50. letému císařskému jubileu, zde byly vysazeny dva duby. Osm nejlepších žáků, z osmi-třídní obecné a měšťanské školy, mohlo vhodit za odměnu do jam několik lopat hlíny, přičemž  děvčata zpívala a ředitel školy pronášel slavnostní řeč.

Na konci tohoto nového parku stála a dnes ještě stojí bíle nalíčena kaple jako památník bohabojné přírodě, která tam na konci města začínala. Od kapličky vedla po dlouhou dobu stará, již tenkrát sotva schůdná, kamenitá cesta strmě nahoru ke Dvořisku. My, ale můžeme dojít po mírně stoupající lesní cestě  podél Stodolního potoka a po několika místech oddechu, na samotu Dvořisko.

Od kapličky se dostaneme mladou alejí stromů k oblíbeným výletním místům Oder  1. a2. Skalnímu  sklepu. Zde pořádají své oblíbené venkovní produkce hasiči, pěvecký a tělovýchovný spolek. Od skalního sklepa šla pěkná lesní cesta na Veselskou výšinu k „Itzinger Bankl“[11] (Icingerova lavička), pojmenované po jednom strýci, který tam nacházel oblíbenou samotu pro čtení knih a kouření silných cigár. Od 1. ke 2. Skalnímu sklepu byl jen kousek cesty. I v tomto, panem Heinzem obhospodařovaném pohostinství, se shromaždovali oderští - alkoholu odolní muži při žejdlíku piva, salámu a ementálského sýra. Jen několik kroků dále se po levé ruce nacházela „Křížová studánka“[12], ke které vedlo několik schodů. Upravený vývěr důlních vod v romantickou studánku s křížem, přímo vybízel ke krátkému odpočinku.

Na druhé straně potoka se nacházela sběrná komora - filtr pro oderský vodovod, který byl Stodolním potokem napájen. Odtud již teklo  Stodolním potokem  městskou zástavbou málo vody, než vyústil u Nového Města do řeky Odry.

Nyní pokračovala naše cesta podél bublajícího, vodnatého potoka, obklopeného hustě zalesněnými svahy, k jeho  rozdvojení do dvou přítoků - napájených z blízkých pramenů. Protože u rozdvojení Stodolního potoka stávalo několik nádherně rozsochatých stromů, bylo místo pro odpočinek vybaveno lavicemi a nazváno „Gabelsitz“[13] (Svačinové posezení). Tam jsme si jako výrostci ve skalní  jeskyni vybudovali hrad, ze kterého jsme ozbrojení luky, šípy a foukačkami prováděli, při stálém ohrožení hajným, své indiánské hry.

Vlevo vedlo  údolí k Veselskému kopci, vpravo se došlo k Ohnheiserově louce[14], u níž se sbíhaly vody tvořící  Stodolní potok a která byla příležitostně i dějištěm lesních slavností. Odtud již vedla cesta nahoru k hostinci na Dvořisku, který byl oblíbeným výletním cílem oderské mládeže a odpočívadlem pro povozy,  přijíždějící  z Oder Milíkovým kopcem na Dobešov.

„Nová cesta“, vedoucí  z Dvořiska na Dobešov, pokračovala dále do Potštátu - městečka poblíž pramene Odry. Z Dobešova z ní vedou odbočky přes „Ziegenrücken (Kozí hřbety)“ dolů do Černého lesa, nebo na druhou stranu do rozlehlého lesa Suchá Dora, kde tehdy bylo ještě hodně hřibů, které jsme po
košících přinášeli domů.

Z Dvořiska jsme po veselé zábavě a tělesném posilnění, nastoupili tichým Mlýnským údolím cestu domů do Oder. Napřed jsme došli k Antonínově studánce[15] (Antonibrünnl), pramenu pojmenovanému po třech mužích, kteří ji náhodou objevili při procházce pro „cizinecký ruch“ a kteří se všichni křestním jménem jmenovali Anton. Můj dědeček Anton Faber - vrchní inspektor rakouské severozápadní dráhy, Anton Braun - přednosta stanice v Odrách, a Anton Ludwig - místní výběrčí daní.

Původ pojmenování této studánky popřel nedávno v Oderském krajanském spolku ve Vídni pan Rolleder, jehož dědeček a také i on sám se křestním jménem jmenovali Anton a nárokoval přednost tohoto pojmenování pro starousedlou oderskou rodinu, oproti „přistěhovalcům“.

Od Antonínovy studánky vede chodník k Pstružímu rybníčku. V jeho klidných, temných vodách se zrcadlily okolní svahy a louka okolo byla oblíbeným místem pro oderskou společnost. Průzračná, čerstvou vodou z Antonínovy studánky doplňovaná voda rybníka, byla obzvláště vhodná pro odchov oderských pstruhů. Blízko něho stál mohutný starý dub, na jehož vrásčitém kmeni se shromažďovali pěkní černohnědí motýli s bílými skvrnami, kteří byli vytouženým nálezem pro naši sbírku. Také Otakárci a mnoho jiných pestrých motýlů se nacházelo ve slunečném a od větrů chráněném Mlýnském údolí.

Odtok ze Pstružího rybníčku se vinul  údolím a ústil mezi Odrami a Českou vsí do řeky Odry. My, ale vystupujeme z Mlýnského údolí nahoru, k nové silnici, z jejichž serpentin máme široký rozhled na město a oderskou kotlinu. Protože se na nové a dobře válcované cestě dobře putuje, jdeme až na její konec, kde byla postavena nová soudní budova. Prvním soudcem zde byl pan Schuster. Brzy ho však následoval pan Dr. Künisch[16], který zde mnoho let úřadoval. Podél hřbitovní zdi, která novou silnici v pravém úhlu křižuje, se dostaneme ke vchodu na oderský městský hřbitov, který málokdy míjíme, aniž bychom se v tichém zamyšlení nezastavili u hrobů naši maminky[17] a sourozenců[18]. Jak často jsme byli s maminkou na Dvořisku, kde ve svém mládí hrála k tanci v tamním hostinci.

Pět let chodila naše sestra Helena do klášterní obecné školy, jako všechna ostatní děvčata v Odrách a vyprávěla nám o pobožné a nezištné službě řeholnic v nemocnici.

Od té doby, ve které se shora uvedené vycházky udály, uběhlo mnoho desetiletí a těžký stín cizí vlády se snesl na nás a na náš domov - bez naděje na návrat onoho bezstarostného života, který kdysi naplňoval naše duše, naději a toleranci.

Autor článku: Dipl.-Ing.Dr. Rudolf Krawagna se narodil 25.února 1888 v moravské Poličce do rodiny inženýra železničních staveb Gustava Krawagny a oderské učitelky hry na klavír  - paní Marie, roz. Faber, pocházející z Tyrol.

Otec, Dipl.-Ing. Gustav Krawagna se podílel na výstavbě trati Vídeň – Bohumín a v roce 1891 vyměřoval trasu nové železnice  Suchdol-Odry-Budišov. Bydleli  v  Odrách na dnešním Masarykovém náměstí  v  domě  čp.20 ( 1890 ) a později čp.36. Rudolf  měl  bratry  Ernesta (*1890)  a  Gustava (*1892) a  sestru  Helene (*1886). Paní Marie Krawagna a její děti   Ernest a  Helene, kteří  zemřeli předčasně a  jsou  pochováni  na  městském hřbitově  v  Odrách.

Rudolf Krawagna absolvoval obecnou i měšťanskou školu v  Odrách. Další studia, včetně  vysokoškolského, ukončil  ve Vídni. Dne 16.12.1966  obdržel  Dipl.-Ing. Rudolf  Krawagna  ve velké  aule vídeňské technické university  zlatý doktorský diplom. Bydlel ve Vídni, kde v roce 1974  v 86-ti letech zemřel. Je pohřben na vídeňském hřbitově Hernals, Leopold-Kunschak Platz 7, Wien.

Překlad: Karel Gold

Slohově i věcně upravil a doplnil: Květoslav Wiltsch a Pavel Kašpar st.

Mapku trasy vycházky zpracoval: Petr Lelek

Dobovými fotografiemi doplnili: Emil Mateiciuc, Pavel Kašpar st.

Zdroj: archiv Muzejního spolku Rolleder Odry, o.p.s.

(jk-2014)