Loading...

Dvořisko u Oder - Hennhof

Tato malá osada se čtyřmi  popisnými čísly je citlivě zasazená  do okolní  přírody  s nádherným výhledem na Moravskoslezské Beskydy. Za slunečního letního počasí je z ní  viditelný posvátný Radhošť, včetně kaple svatého  Cyrila  a  Metoděje. V součanosti  zde  hospodaří pět rodin po levé straně silnice  z  Dobešova do Oder - v domech čp.781, čp.788 a če.6  a  dvě rodiny  na protější straně silnice v domě  čp.789  a  čp.1101[1].

010829

Po roku 1946  noví  obyvatelé  svou  osadu  nazývali pomístným  názvem „Hanka“, počeštělým  německým názvem  osady „Hennhof“[2], používaným  jejími  původními  obyvateli. S  neúprosným  během  času však tento pomístný název zanikl  i  mezi dnešními obyvateli.

1112

Historie  Dvořiska  sahá  až  do  počátku 18. století, kdy  roku 1701  vyvrátila  větrná  smršť  část panského lesa na  dobešovské hranici  mezi Mlýnským  a  Stodolním údolím. Vdova  po hraběti Janu  Petrovi  Antonínu  z  Werdenbergu  tam  nechala postavit  hospodářský dvůr  a  přidělila  mu vymýcený les i  pustá dobešovská pole, uváděna  v  urbáři z  roku 1650. Prvním  šafářem  nového dvoru, který později Barbara Kajetana hraběnka z  Werdenbergu  na počest  svého druhého manžela  Františka Leopolda Lichnovského z Voštic pojmenovala Woschitzhof [3]  („Voštický  dvůr“),  byl Girg Matzke. Jeho dalším šafářem byl v roce 1717 Georg Ruhländer. Už  v  roce 1751 zde dala hraběnka  zřídit hostinec, kde se prodávalo pivo a pálenka z  panského pivovaru, procházejícím vandrovníkům a  projíždějícím  sedlákům. Byl to již vlastně  „zárodek“  pozdější  slávy  známého výletního  místa Oderska na přelomu 19.  a  20. století.

272826

Roku 1760  rozpustil  hrabě Johann Karl Gottfried Lichnowsky  Voštický dvůr  s  úmyslem založit  novou  kolonii. Byly vyměřeny pozemky, ale našli se jen tři zájemci, proto od tohoto úmyslu upustil a prodal dvůr řeznickému cechu v Odrách.

Od roku 1800 do roku 1850 byl  majitelem pozemků i  budov Dvořiska   Johann Herforth[4]. Vlastnil    i většinu  polních  parcel  v  okolí  osady. Zemřel  v  roce 1849  a vdova Kateřina  Herforth  prodala[5] většinu  majetku osady, včetně  polních  parcel ( č.par.  1060, 1062 a 1072 ), Franzovi  Futschikovi, Veronice Kunz[6]  a  Antonovi  Ohnhäuserovi I[7].

070403

Pravděpodobně  ještě  před  rokem 1880  dostávají budovy  usedlostí  svá  vlastní  popisná  čísla. Na usedlosti  s  čp.81 hospodaří do roku 1901 Franz Wippel[8],  původně  učitel z  Potštátu, s  manželkou Karolinou - vdovou po bývalém majiteli Josefu Kunzovi.

313036


[1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8]

Po jejich úmrtí jsou novými majiteli až do roku 1929 Ida  a  Johann Scholzovi[1]. V  roce 1905 přestavují dům  čp.81,  podle  návrhu  oderského stavitele  Franze Juchelky, na  často  navštěvovaný výletní  hostinec. Následnými  majiteli usedlosti  až  do roku 1946 byla Ida Scholz II[2]  a Rudolf Klösel.

333534

Hospodářskou  usedlost s čp.88  vlastnil až do roku 1880  Josef Ehler[3]. Jeho dcera Rosina se vdala v roce 1885 za Antona Rösnera[4], který byl majitelem  usedlosti do roku 1889. Ještě v roce 1889 se jejím novým majitelem stal Anton Pauler[5]. Hospodařil zde pravděpodobně do roku 1935, kdy se novými majiteli usedlosti stali  do roku 1946 Josef a  Marie Schindlerovi[6].

Na usedlosti s čp.89 hospodařil v letech 1880 až 1919 syn Antona Ohnhäusera I - Anton Ohnhäuser II[7]  . Jeho syn Anton Ohnhäuser III[8] byl novým majitelem usedlosti až do roku 1929. Dcera Antona Ohnhäusera III – Marie, se v roce 1933  provdala za Stefana Schindlera [9] z Tošovic a do roku 1946  potom tuto usedlost společně vlastnili.

0910

Dne 15.10.1891  byl  slavnostně  zahájen  provoz  na  železniční trati Suchdol – Budišov, včetně denního provozu telegrafu. Město Odry se tak propojilo se světem, což mělo příznivý vliv na rozvoj „turistického ruchu“ na Odersku. O 10 let později, v roce 1901, byla  oderským stavitelem Anselmo Vanzinem dostavěna horská silnice z Oder do Dobešova přes Dvořisko. Výletní hostinec „Hennhof“ na Dvořisku se tak stal lépe dostupný nejen po starých lesních cestách, ale i po této nové horské silnici s nádhernými vyhlídkami do oderského údolí. Kromě místních obyvatel a obyvatel blízkého okolí přijíždějí po železnici do Oder i cizinci z celého Rakousko-Uherska, převážně však z Vídně a jejího okolí. Návštěvnost výletního hostince „ Hennhof “ se  zvyšoval ve  dvou vlnách. V  té první, v letech 1891 až 1900, hosté navštěvovali Dvořisko z Oder lesními  cestami -  Mlýnským  nebo  Stodolním  údolím.

1415

Zpravidla,  cestu „nahoru“ procházeli Stodolním údolím  a zpáteční cestu Mlýnským údolím, okolo malého Pstružího  rybníčku. V   jeho  temných  vodách  se  zrcadlily  okolní  svahy  a  na  přilehlé louce  se  s  oblíbou  bavila  oderská společnost. Průzračná a čerstvá voda rybníčku byla zvláště vhodná pro chov oderských pstruhů, kteří se dostávali při slavnostních příležitostech i na jídelní menu hostince.

Ve druhé vlně, v letech 1901 až 1914, používali  hosté  při     návratu do Oder  i  novou Vanzinovou[10] horskou  silnici  a ojediněle  se  zde  objevovali  i  motorizovaní hosté[11] .

Provoz  výletního  hostince  vrcholil  vždy  o  víkendech  a dozníval  ještě  v  pondělí, kdy  byl  převážně  navštěvován  mladými lidmi, kteří se bavili  tancem  za  zvuku  flašinetu  u  majitelky Idy Wippel  v sále  prvního poschodí.  Později zde pravidelně k tanci hrávala na piáno výborná klavíristka a oderská  učitelka hry na  klavír -  paní Marie Krawagna[12]. Bývali  zde  často  i  řemeslníci z okolí, kteří si sem  našli  cestu, aby si krátili při kartách „modré pondělí".

1321

Pro stále větší  návštěvnost  i  náročnější  požadavky hostů a výletníků,  se majitelé Johann a Ida Scholzovi  rozhodli v roce 1904 přestavět budovu s čp.81 na zájezdní hostinec s větším tanečním sálem, stájí a venkovní terasou. Požadovali i chladící komoru (sklep), která by měla stát na zahradní parcele č. 1062, mezi  jejich  domem  a  domem  souseda  Antona Paulera s čp. 88. Komora měla být zděná z tvrdého materiálu a její  střecha pokryta lepenkou.

Rovněž se rozhodli demontovat stávající střechu hostince a zřídit nový krov krytý lepenkou, demontovat stávající komíny a topeniště a místo nich vybudovat 5 nových ruských komínů. Dále měli v plánu zbourat komoru, předsíň a kuchyň v přízemí, včetně částečného posunutí zdiva s cílem vybudování tanečního sálu, dvou hostinských pokojů a kuchyně, za předpokladu současného zvětšení výšky těchto místností, včetně jejich oken a dveří. Požadovali také zrušit taneční sál a vedlejší místnosti v prvním patře a zřídit tam jeden byt, skládající se ze dvou pokojů a předsíně.

1617

Požadavky předali  oderskému staviteli Franzi Juchelkovi[13], který vypracoval  stavební plány v roce 1904  a  1905. Adaptaci  původní  budovy  podle  zadání  manželů  Scholzových  realizovala  firma Franze Juchelky  v  roce 1906. Proti  stavebnímu  plánu  nebyl zrealizován navržený štít  budovy  a pokoj pro hosty v přízemí byl rozdělen na dva menší pokoje, přičemž nový pokoj sloužil tanečním párům  k  posezení a  občerstvení. V  adaptovaném  interiéru  hostince  pokračovaly  nadále taneční odpoledne  a  večery  za  doprovodu hudebního  automatu, který  v  novém  tanečním  sále  nechal  instalovat hostinský Scholz. Také  nová veranda, na podlouhlé  straně  budovy hostince, byla  často  využívána při občersvení  procházejícími výletníky a  v teplých dnech i stálými hosty u vybraných  nápojů  při  nekončících  debatách  o  dění v okolí. Hlavní aktér  přestavby budovy  čp.81 - paní Ida Scholz I, rozená Herfoth, zemřela  na  Dvořisku  2.3.1928[14]  na plicní  tuberkulózu a její  manžel se  ještě  ve  stejném  roce  oženil  s  Leopoldinou  Wiltch[15] ,  se kterou  bydlel  v  Odrách  na  dnešní Sokolovské ulici, v  domě  čp.529.

181920


V roce 1928 Johann Scholz předal svůj majetek na Dvořisku své dceři Idě Scholz II, která zde hospodařila se svým manželem Rudolfem Klöselem až do roku 1946.

222324

Zlatý věk hostince „Gasthaus Hennhof“, jako navštěvovaného výletního místa na Odersku, trval do  konce  první světové války. Se vznikem Československé  republiky v roce 1918 však značně ubylo cizích  návštěvníků, převážně  z  Vídně  a  jejího  okolí. Přesto se po léta praktikované výlety do hostince „Gasthaus Hennhof“  v  kterémkoliv ročním období, nadále udržely u obyvatel Oder  a  jeho  okolí. Tradice víkendových výletů  s  pobytem  v přírodě  a  s  přirozeným  režimem  fyzické zátěže, byla  u  obyvatelstva  tak  hluboce  zakořeněná,  že  neomezila  návštěvnost  hostince  až  do   konce druhé světové války.

Po 2. světové válce došlo v roce 1946 v oderské kotlině k hromadné výměně obyvatelstva německé národnosti občany Československé republiky a výletní hostinec „ Gasthaus Hennhof “ změnil svého majitele. Stal  se  jim  pan  Břetislav Linart[16], který  zde  hospodařil  se  svou  manželkou až do roku 1987. Do roku 1950 udržoval skomírající  provoz  hostince,  kdy se dveře výčepu uzavřely natrvalo. Zaniklou  slávu  tohoto  místa  si  už  můžeme  připomenout   jen  ve  svých  představách,  nejlépe vycházkou  Stodolním  údolím  na  Dvořisko,  s  rozjímáním  u  ztichlého tanečního  sálu  bývalého výletního hostince. Zpáteční cestu  malebnou  Vanzinovou horskou silnicí s krásným výhledem  na městečko  Odry,  lze  ukončit  zastavením  na  městském  hřbitově  u  společného  hrobu    majitelů hostince - paní Idy Scholz I a  manželů Linartových  i  u  hrobu  paní Marie Krawagna - ženy,  která  svou hrou na klavír  umocňovala  romantické taneční  večery  v hostinci  „Gasthaus Hennhof“.


[1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16]

Poděkování:
patří panu  Karlu Goldovi  a  panu  Oskaru Kubíčkovi  z  Oder za nezištnou pomoc  při  překladech německých historických textů, zvláště za překlad starých kupních smluv ( Karel Gold ) a za kontakt    i komunikaci s vnukem paní Marie Krawagna, prof. ing. Helmutem Krawagnou ( Oskar Kubíček ).Naše poděkování patří také rodině pana Břetislava Linárta za ochotu  při poskytování  informací a umožnění  prohlídky vnitřních  prostorů  bývalého výletního  hostince  čp.81 na Dvořisku.

Autoři: Pavel Kašpar st. a Emil Mateiciuc
Fotodokumentace: Emil Mateiciuc, Petr Lelek, archiv Muzejního spolku Rolleder

Použité prameny a zdroje:
Rolleder Anton: Geschichte der Stadt und des Gerichtbezirkes Odrau. Steyer, 1903.
Gruntovní kniha velkostatku Odry, 1688 – 1827, sign. A23-27. ZA Opava.
Hlavní kniha  velkostatku Odry, 1799 – 1877, sign. A23-37. ZA Opava.
Hlavní kniha velkostatku Odry, 1815 – 1883, sign. A23-36. ZA Opava.
Kniha listin velkostatku Odry, 1837 – 1851, sign. A23-29. ZA Opava.
Kniha listin velkostatku Odry, 1815 – 1848, sign. A23-28. ZA Opava.
Krawagna Rudolf: Odrau und Umgebung um die Jahrhundertwende. Heimatbrief der Stadt.., 1973/, seite 57-59.
Peikert Julius: Ausflugsorte und Wanderwege in unserer Heimat. Heimatbrief der Stadt.., 1959/59 seite 2-5.
Kniha evidence občanů města Oder 1800-1945.
Archiv bratří Mateiciucových.
Sbírka matrik, Odry-Nové Sady, 1780 - 1900. ZA Opava.
Sbírka rodných matrik, Fulnek, 1880 - 1900, ZA Opava.
Ohlašovací kniha snoubenců Odry, 1911 – 1928, inv. č. 59 až 64, sign. VIIa. Soka Nový Jičín.
Plány přestavby hostince Gasthaus Hennhof, 1904 – 1905, inv.č.376, karton 26. Soka Nový Jičín.
Výpis z kartotéky pozemků Odry, 1941, inv. č. 1574, karton 124 – 126. Soka Nový Jičín.
Kniha evidence nemovitostí Odry, 1836, inv. č. 54, sign. 209. Soka Nový Jičín.
Kniha evidence nemovitostí Odry, 1900, inv. č. 56, sign. 208. Soka Nový Jičín.
Kartotéka německých občanů Oder, 1941, inv. č. 2520. Soka nový Jičín.
Web oldmaps.geolab.cz.

(jk-2014)
Zpět na seznam článků

Copyright © 2012  Oderské vrchy | Mapa webu
Created by Webové studio Xlibris.cz | Valid XHTML 1.0!   .