Schindler, Johann

Tošovice, malebná obec na severovýchodě bývalého oderského panství v rakouském Slezsku s pozoruhodným dřevěným kostelíkem[1] v pozdně gotickém slohu a malým hřbitovem na návsi. Na pravé straně návsi, kousek od hřbitova, se rozkládala hospodářská usedlost s číslem popisným 12[2], kterou od nepaměti obýval sedlácký rod Schindlerů. Zde se 15.05.1822 Johannu Schindlerovi a jeho ženě Terezii, dceři Laurence Wesselského - mlynáře v Loučkách, narodilo 4. dítě[3] – syn Johann. Vyrůstal ve skromném venkovském prostředí, pásl ovce svého otce a dlouhou chvíli si zaháněl vyřezáváním a vroubkováním dřeva. Později se ozdobné práce se dřevem projeví i v jeho umělecké činnosti.

Obecnou školu navštěvoval do čtrnácti let v Tošovicích. Když jeho otec zpozoroval, že mladý Johann má k řezbě do dřeva talent, dal ho roku 1836 do učení k truhláři do Vídně. Tam Johann ze své iniciativy navštěvoval současně kreslířskou školu. Po vyučení pracoval u řezbáře, vyřezával sloupy a jednoduché ornamenty. V té době se rozhodl, že se stane sochařem a tento svůj úmysl začal uskutečňovat s neobyčejnou pílí. Měl k tomu velkou příležitost, protože Vídeň 2. poloviny 19. století byla evropským střediskem významných sochařů a malířů.

Studoval výtvarné umění na vídeňské akademii, podnikal studijní cesty do Itálie, Francie a Anglie a začal pracovat v ateliéru sochaře a bytového architekta Franze Schönthalera[4], kde se neúnavně dále vzdělával, zvláště pak, v oboru „dekorativního“ sochařství. V tom se později vypracoval na jednoho z nejlepších specialistů ve Vídni a byl zde považován za důležitého představitele tohoto uměleckého směru. Specializoval se na tvorbu ozdobných předmětů a plastik v interiérech, ale i na exteriérové dekorace budov (fasády, portály, reliéfy).

V roce 1856 se dokončovala katedrála svatého Vojtěcha v Ostřihomi, přičemž vídeňský ateliér Franze Schönthalera dostal objednávku na výrobu zdobených dubových kúrových lavic a zpovědnic do interiéru katedrály. Největší zásluhu na jejich výzdobě měl právě Johann Schindler. Později se osamostatnil, zařídil si vlastní ateliér a začal pracovat nejen se dřevem, ale i s kovem (bronz), kamenem (pískovec) a sádrou.

V 60 - 90 letech 19. století byla na základě výnosu císaře Franze Josefa I budována kolem vnitřního města v zóně zbořených vídeňských hradeb Okružní třída[5] (dále Ringstrasse). Umělecké práce na objektech Ringstrasse se staly v té době pracovní náplní mnoha vídeňských umělců, včetně Johanna Schindlera. Zde se seznámil se sochaři, se kterými později spolupracoval na výzdobě Státní opery (Staatsoper), Dvorního divadla (Burgtheater), Uměleckohistorického muzea (Kunsthistorische museum) a radnice (Rathaus). Jde o slavné a významné vídeňské sochaře, jako jsou Hans Markart [6], Rudolf Weyr [7], Oskar Tilgner [8], Edmund Hellmer [9] a Stefan Schwartz [10]. V Museu užitného umění (Museum für angewandte Kunst) je vystavena skříň prince Rudolfa Habsurk-Lotrinského, její dekorace provedl roku 1881 Johann Schindler ve spolupráci se Stefanem Schwartzem podle návrhu designera Josefa Storcka[11].

Za městským parkem (Stadtpark) se nachází další významná budova – vídeňská Státní opera, postavena[12] v neoresenančním slohu. Pro bronzovou výzdobu jejího exteriéru vyrobil Johann Schindler[13] modely a společně s Rudolfem Weyrem se podílel i na výzdobě jejich pěti vestibulů. Schindler zpracoval monumentální kamenné díly soch ve velkém vestibulu a sádrové ozdoby v arcivévodském salóně. Podle návrhu Josefa Storcka provedl také vnitřní vybavení císařského sálu a sálu arcivévody (nábytek, stěny, závěsy oken, zrcadla, koberce apod.).

Naproti zámecké zahradě (Burggarten) se nachází budova Uměleckohistorického musea, jednoho z nejvýznamnějších muzeí Evropy. Bylo postaveno roku 1891 v novorenesančním slohu. Zde Johann Schindler provedl výzdobu kopule a podílel se na zhotovení kamenných (pískovcových) rizalitů na fasádě budovy. Vedle národního parku (Volksgarten), byla podle plánů německého architekta Gottfrieda Sempera roku 1888 dokončena v barokním slohu přestavba Dvorního divadla (Burgtheater). Johan Schindler spolu s Oskarem Tilgnerem vyrobili modely pro výzdobu fasády divadla a zpracovali i některé dekorační prvky exteriéru budovy.

Oba se rovněž podíleli na zhotovení plastik pro neogotickou budovu vídeňské radnice (Rathaus), postavenou na Ringstrasse roku 1883 i pro Německé národní divadlo (Volktheater), dokončené roku 1889 podle plánů architektů Ferdinanda Fellnera a Hermana Helmera.

V prvním vídeňském obvodu „Innere Stadt“, na rohu Karntner třídy (Kartnerstrasse) a Graben byla v roce 1891 postavena ve slohu pozdního historismu budova paláce Equitable[14], podle plánů vídeňského architekta Andrease Streita[15]. Je to jeden z mála paláců, který nebyl nikdy šlechtickým sídlem. Dnes slouží ke komerčním účelům.

Jeho výzdobu prováděl Rudolf Weyr spolu s Johanem Schindlerem a Oskarem Tilgnerem. Rudolf Weyr provedl bronzové reliéfy nad hlavním vchodem, ostatní výzdobu zajistili Schindler s Tilgnerem. Pro Johanna Schindlera to bylo jeho poslední umělecké dílo, přičemž samostatně zpracoval bronzové reliéfy portálu dveří.

Už v minulosti byly objekty hrobů významných osobností uměleckými díly a ve 2. polovině 19. století tomu ve Vídni nebylo jinak. Pomníky hrobů byly součástí kultury i sociální funkce historismu. Uplatňovali se zde zvláště sochaři a to při zpracování kamenných i bronzových náhrobních reliéfů a plastik. Johann Schindler vytvořil málo známá umělecká díla i v této oblasti. Když 17.12.1881 zemřela v Odrách v devatenácti letech neteř Johanna Schindlera Aldeheid Kuntschik[16] , Schindler vlastnoručně zpracoval a instaloval její náhrobek – kamennou plastiku sedící mladé dívky s věncem růží.

Druhé umělecké dílo Johanna Schindlera je možno spatřit ve Vídni na Neuer Markt v kostele kapucínů, v rodinné hrobce Habsburků. Jde o pohřební schránku arcivévodkyně rakouské Sophie [17] s dekoracemi, kterou Schindler ozdobil v roce 1872. Mezi jeho práce lze pravděpodobně považovat[18] i plastiku původního náhrobku malíře Hanse Markarta z roku 1884, na centrálním vídeňském hřbitově.

Johann Schindler byl uznávaným umělcem již během svého života. Císař ho vyznamenal zlatým křížem Za zásluhy i zlatým křížem Za zásluhy s korunou, byl členem Společenstva umělců ve Vídni, členem vídeňského spolku uměleckých živností a dolnorakouského živnostenského spolku. Stal se přísežným klenotníkem a od mnohých soukromníků i společností se mu dostalo uznání a poct. Byl jimi delegován na světovou výstavu Expo 1894 v Chicagu[19], ale pro svůj zdravotní stav a namáhavou cestu za oceán, tam vyslal svého zástupce – krajana, sochaře Emila Zimmermanna[20].

Jako ocenění umělecké činnosti Johanna Schindlera vídeňskými uměleckými kruhy, v čele s profesorem Hansem Makartem, můžeme považovat i jeho pozvání na spolupráci při přípravě velkolepých oslav 25. výročí sňatku císaře Franze Josefa I a císařovny Sisi, konaných dne 29.04.1879 ve Vídní. Městkou vídeňskou radou bylo rozhodnuto, že oslava bude provedena formou slavnostního průvodu historickou části Vídně (Innere Stadt) a to, v kostýmech ze 16. století. Režií oslav, vedením návrhů kostýmů a alegorických vozů byl pověřen Hans Makart, přičemž na přípravu oslav měl Makart se svými spolupracovníky pouze osm týdnů. Po pěti týdnech měli 36 olejových obrazů – předloh průvodu, kostýmů a alegorických vozů.

Schindlerův přítel Hans Makart vystupoval v průvodu v přestrojení za vlámského malíře Petera Paula Rubense a Oskar Tilgner jako renesanční šlechtic. Kostým Johanna Schindlera se nám bohužel nepodařilo v archivních materiálech nalézt[21].

Soukromý život Johanna Schindlera nelze oddělit od jeho života uměleckého, oba byly bouřlivé a plné fascinujících dobových událostí. Oženil se poměrně pozdě se vzdělanou, o osm let starší Philippinou Kuhnovou ze Švábska. Jejich manželství bylo harmonické, přičemž cit Philippiny pro krásu měl příznivý vliv na Schindlerovou uměleckou činnost. Když v roce 1890 Schindlerovi zemřela manželka ve stáří 76 let, oženil se roku 1893 znovu s její neteří Luisou. Avšak už 02.07.1893 Johann Schindler umírá ve Vídni na zástavu srdce.

Byl pohřben na vídeňském Matzleindorfském hřbitově[22] 04.07.1893 a jeho hrob zdobil krásný kamenný pomník s medailonem[23]. Při spojeneckém bombardování Vídně 01.06.1941 byl však hrob Johanna Schindlera zasažen a na jeho místě zůstal jen kráter[24].

Život i smrt akademického sochaře z Tošovic Johanna Schindlera byl tímto zakončen a jen informovaný návštěvník Vídně si dnes může připomenout jeho dílo při prohlídce hlavního města Rakouska.

Zpravoval Pavel Kašpar st. (2012)

Literatura a prameny:

Rolleder Anton: Geschichte der Stadt und des Gerichtsbezirkes Odrau. Steyer, 1903

Krause Walter: Die Plastik der Wiener Ringstrase. Wien, 1980

Kieslinger Alois, Mejcher Elfriede: Die Steine der Weiner Ringstrasse: Ihre technische und kunstlerische Bedeutung. Wien, 1980

Hoffman Hans, Krause Walter, Kitlitschka Werner: Das Weiner Opernhaus.Wien, 1972

Ottillinger Eva, Hanzl Liselotte: Kaiserliche Interieurs: die Wohnkultur des Weiner Hofes im 19. Jahrhundert und …. . Wien, 1972

Kitlitschka Werner: Grabkult und Grabskultur in Wien und Niederösterreich, St. Polten, 1987

Kupka Bernard: Johann Schindler. Kuhlandchen 1920, Seite 152 - 154

Der Makart – Festzug 27.04.1879, www.a1133.at

Alte Heimat, Kuhlandchen, Jahrgang 56, Mai / Juni, 3 / 2003, Seite 229, 230

Heimatbrief der Stadt Odrau und Umgebung, 1953, Nr. 21, Seite 13, 14

Heimatbrief der Stadt Odrau und Umgebung, 1956, Nr. 41, Seite 7

Heimatbrief der Stadt Odrau und Umgebung, 1956, Nr. 42, Seite 7

Heimatbrief der Stadt Odrau und Umgebung, 1982, Seite 33

Korespondence mezi Matzleindorfským hřbitovem a redakcí časopisu Poodří

(jk-2013)

[1] Tento dřevěný kostelík byl malým uměleckým dílem a pro schátralost byl proto roku 1910 rozebrán a jeho interiér přemístěn do zemského muzea v Opavě. Tam však, ve válečném roce 1945, při při požáru shořel.

[2] V současné době ještě tato hospodářská usedlost existuje, nemá však popisné číslo. Má jen číslo orientační 4.

[3] Manželé Schindlerovi měli celkem 14 dětí.

[4] Dvorní akademický sochař Franz Schönthaler *1821 / † 1904, významný vídeňský umělec v oboru „dekorativního“ sochařství. Je po něm pojmenována ulice ve Vídni - Floridsdorf / 21. okres.

[5] Je to jedna z hlavních pamětihodností Vídně. Třída je široká 57m a dlouhá 4000m a representuje architektonický směr 19. století – tzv. historismus (návrat k historickým stylům, jako jsou klasicismus, gotika, renesance a baroko).

[6] Hans Makart *1840 / †1884, akademický malíř, architekt a dekorativní umělec. Hlavní representant období vzniku vídeňské „Ringstrasse“. Profesor vídeňské výtvarné akademie, ředitel vídeňského domu umělců a organizátor vídeňského uměleckého života

[7] Rudolf von Weyr *1847 / †1914, akademický sochař, představitel neobaroka. Autor plastik na významných budovách vídeňské „Ringstrasse“.

[8] Viktor Tilgner *1844 / †1896, akademický sochař a portrétista. Představitel neobaroka. Autor plastik na významných budovách vídeňské „Ringstrasse“.

[9] Edmund von Hellmer *1850 / †1935, akademický sochař, profesor a rektor vídeňské výtvarné akademie. Představitel historismu a zakladatel vídeňské secese. Autor ozdob na vídeňské „Ringstrasse“.

[10] Stefan Schwartz *1851 / †1924, sochař a medailista. Autor mnoha plastik se specializaci na portréty. Představitel pozdního historismu.

[11] Josef Storck, malíř a designer instrumentální a umělecké výzdoby interiéru stavebních objektů na Ringstrasse.

[12] Projekt vypracovala kancelář význačného českého architekta a velkého mecenáše Josefa Hlávky.

[13] Při dokončení vídeňské Státní opery v roce 1869, zvěčnil přítomné umělce a průmyslníky na skupinové fotografii Vincent Katzler. Z této fotografie pak pochází jediný dostupný portrét Johanna Schindlera, uvedený na úvodní stránce tohoto článku.

[14] Palác byl postaven pro americkou pojišťovnu Equitable.

[15] Andreas Streit, vídeňský architekt a vrchní stavební rada. Pedagog na vídeňské technické universitě.

[16] Aldeheid Kuntschik byla dcerou sestry Johana Schindlera – Beaty, provdané Kuntschik. Aldeheid zemřela v Odrách, dům čp.188 (dnešní Dělnický dům) na astma. Byla pochována na městském hřbitově v Odrách. Její pomník byl však na konci 60. let 20. století zcizen.

[17] Sophie Frederika Dorota Wilhelmina Bavorská, * 1805 / †1872. Matka císaře Franze Josefa I.

[18] Náhrobek profesora Hanse Makarta z roku 1884, byl v roce 1890 restaurován sochařem Edmundem von Hellmerem. Johann Schindler byl přítelem Makarta, domníváme se proto, že spolupracoval na plastice jeho původního náhrobku.

[19] Johann Schindler byl jmenován do organizačního výboru světové výstavy Expo v Chicagu.

[20] Emil Zimmermann pracoval ve vídeňském ateliéru Johanna Schindlera již 10 let. Je autorem kašny na náměstí v Odrách.

[21] Ze zkušeností z našeho průzkumu se domníváme, že Johann Schindler se zásadně vyhýbal svému fotografování.

[22] Místo jeho hrobu mělo označení A – 4215.

[23] Nevíme však, zda je autorem tohoto medailonu samotný Johann Schindler nebo někdo z jeho přátel.

[24] V současnosti zde stojí strom a je zde také odběr vody pro potřeby hřbitova.