Vanzin Anselmo
V dubnu roku 2012 uplynulo osmdesátpět let od úmrtí oderského stavitele Anselma Vanzina. Celý jeho život byl spojen s výstavbou horských silnic na počátku 20. století v tehdejším Rakouském Slezsku, zvláště pak v oderském regionu. Uveďme zde, proto hlavní technické parametry i některé podrobnosti ze stavby těchto okresních silnic a připomeňme si i související životní osudy, dnes již zapomenutého Anselma Vanzina a jeho rodiny.
Anselmo Vanzin pocházel ze severovýchodní Itálie[1], z horského městečka Feltre v Dolomitech. Narodil se 24.08.1868 v rolnické rodině[2]. Po absolutoriu obecní a měšťanské školy pracoval jako pomocný dělník na stavbách horských železničních tratí a silnic, napřed v regionu a později i za jeho hranicemi. Pracovně i společensky se tak postupně zařazuje mezi mezinárodní společenství lidí, nazývaných „Barabové“[3], zabývající se profesně stavbou horských silnic, železnic a tunelů. Spojovala je stejná práce a způsob života, stejná kultura i stejný žebříček hodnot[4].
Ve 2. polovině 19. století v Rakouském Slezsku upadá silniční dálková doprava a postupně je nahrazována železniční síti. Omezuje se proto výstavba státních silnic a rozmáhá se budování silniční sítě regionálního významu. Silniční síť tak získala nový význam tím, že železnice do konce 19. století vytvořila páteř dopravy a silnice pak doplňovaly a zpřístupňovaly síť železnic.
Největší podíl růstu silniční sítě v Rakouském Slezsku – Opavsku nastává v letech 1881 až 1910 a to především v rozšíření sítě okresních silnic, kdy v roce 1902 dosáhla tato síť celkem 772 km a navýšila se tak o 119 km[5]. Ve správním okresu Odry se od roku 1859 do roku 1928 prodloužila celková délka silnic z 26 km na 95 km, kde tyto silnice zajišťovaly dopravu na území okresu o rozloze 111 km2. Na obrázku silniční sítě správního okresu Odry z roku 1835 nejsou zakresleny silnice do Mankovic (Mankendorf) a Klokočůvku (Klein Glockersdorf), protože ještě v tomto roce nebyly dostavěné. Zakreslená cesta z Emaus (Emauz) do Vlkovic (Wolksdorf) byla součástí staré opavské cesty, která vedla z přerovského okresu přes Odry (Odrau) a Březovou (Briesau) do Opavy (Troppau).
V plánku z roku 1887 směřovaly dvě nové silnice na sever, jedna údolím Čermenského potoka přes Jakubčovice (Jogsdorf) a Heřmánky (Klein Hermsdorf) a druhá přes Kaménku (Kamitz) do Vítkova (Wigstadt). Nově postavená byla i silnice z Oder do Mankovic. Není zde však ještě zakreslena silnice z Vítovky (Werdenberg) do Vlkovic (Wolfsdorf), postavená rovněž v tomto období. Plánek z roku 1901 obsahuje novou silnici 1.třídy z Oder na Dobešov (Dobischwald) a silnici z Mankovic do Jeseníku nad Odrou (Deutsch Jasnik). V roce 1900 až 1901 byla postavena i nezakreslená silnice Horní Vražné (Klein Petersdorf) - Hynčice (Heizendorf) - Bělotín (Bölten).
Při stavbě nových silnic se zvyšovala i kvalita silnic a to především v používání nové technologie – metody válcování, což přineslo výhody nejen ve zlepšení stávající „klasické dopravy“, ale i v možnosti nástupu a rozvoje dopravy automobilové. V tomto období se mladý Anselmo Vanzin spolu s krajany (Nardelli, d'Agnolo) objevuje na Opavsku a pravděpodobně v letech 1890 – 1891 pracuje u firmy Neberle[6] na stavbě železniční tratě Suchdol – Budišov a Suchdol – Fulnek. V Budišově se pak setkává s Antonii, rozenou Knödel[7] a dne 02.06.1892 s ní vstupuje do stavu manželského[8]. Bydlí v Suchdole nad Odrou, dům čp. 193[9] (dnes ulice 1. Máje), kde se jim 18.09.1893 narodila jediná dcera Aloisie. Po dokončení této železniční tratě v roce 1891, pracuje Anselmo Vanzin ještě krátce u železnice, začíná se však osamostatňovat a pravděpodobně v letech 1893 až 1895 zakládá svou stavební firmu.
Na počátku svého podnikání se zabývá drobnými stavbami[10] a betonářským pracemi, později pak stavbou převážně horských silnic[11]. Od roku 1891 se ve Slezském zemském sněmu projednával požadavek Slezské zemské vlády na postavení a subvencování okresní silnice I. třídy z Oder do Dobešova. Tato silnice měla být součástí dopravní sítě mezi obcí Lipnou (Lindau), Dobešovem a Odrami, s napojením na okresní silnici Potštát (Podstat) – Spálov (Sponau), jako nejkratší propojení Opavy s Ostravou. Oderský okresní silniční výbor spolu s obecním úřadem města Oder se s ohledem na vysoké náklady a špatný stav obecních financí, odmítli na financování této stavby podílet. Argumentovali také tvrzením, že mezi Jindřichovem (Heinrichswald), Potštátem a Odrami je minimální provoz, vzhledem na spádovost těchto obcí k moravským Hranicím (Weisskirchen).
V roce 1892 proběhly v Oderském správním okresu vojenské manévry rakouskouherské armády pod velením arcivévody Evžena[12]. Ten se svými dělostřeleckými oddíly hostoval v Odrách. Po existující špatné a rozmoklé cestě s prudkým stoupáním, vedoucí do Dobešova Mlýnským údolím, nemohli jeho vojáci své těžké kanony přemístit k Dobešovu. Arcivévoda Evžen podpořil požadavek Slezské zemské vlády a potřebu cesty strategicky zdůvodnil u státní správy ve Vídni vojenskými důvody. Veřejná potřeba silnice byla v roce 1895 státními úřady uznána a její stavba povolena na náklad státu. Na Odersku se pak rozvinula výstavba osmi „horských“ silnic[13], které překonávají řádově převýšení jen několika stovek metrů, ale svým charakterem, zasazením do krajiny i svou malebností jim pojmenování – horské, plně náleží.
První horská silnice z Oder do Dobešova byla postavena v letech 1900 až 1901. Přípravné práce, projekt a výběrové řízení stavební firmy začalo již v roce 1895 a jejich vedením bylo pověřeno technické oddělení Slezského zemského úřadu v Opavě[14]. V projektu byly porovnávány tři varianty vedení silnice terénem, označené na přiloženém plánku modře - 1, červeně - 2 a zeleně - 3. První varianta silnice zdolává strmý Milichův kopec (Millichberg) nad Odrami pěti nádhernými serpentinami přes Dvořisko (Henhof) do Dobešova. Měří 7288 m a její největší stoupání je 7%. Druhá a třetí varianta se liší hlavně tím, že nevedou přímo po svahu Milíkova kopce, ale využívají divoké údolí Stodolního potoka až k místu nazývaném „Tři smrky“[15]. Druhá varianta pak pokračuje přes Dvořisko a společný úsek cesty s první variantou, kde se napojuje na starou cestu – 10 z Oder do Dobešova. Třetí varianta pokračuje od místa „Tři smrky“ po dnešní lesní cestě až k místu napojení na starou cestu -10 z Oder do Dobešova. Z těchto tří projekčních variant byla pro realizaci stavby silnice vybrána první – nejvíce horská varianta trasy[16].
Ve výběrovém řízení stavebních firem bylo vyhodnocovány návrhy a vyčíslené náklady suchdolské firmy Adolfa Schittenhelma [17] ( Zauchtel), opavské firmy Angela Migliariny[18] a oderské firmy Anselma Vanzina. Vítězem soutěže byl nejmladší stavitel Anselmo Vanzin, pravděpodobně proto, že horskému řešení trasy silnice byla Vanzinova realizace projektu nejbližší. Celkové náklady na stavbu silnice činily 140 000 rakouských korun. V roce 1906 byla přistavěna spojovací cesta o délce 150m od okresního soudu, podél hřbitova, po Třídu 1. Máje (Bahnhofstrasse) za 3 556 rakouských korun.
Druhá horská silnice Odry – Tošovice (Taschendorf) – Jerlochovice (Gerlsdorf), byla stavěna v roce 1906. Je dlouhá 5346 m, na oderském katastru 2006 m. Její největší stoupání je 7,3 %. S ohledem na řešení trasy a provedení silnice předpokládáme, že se na její stavbě podílela i oderská firma Alois Vanzin[19]. Třetí silnici, Mankovický most (Mankendorfer Brücke) – Dolní Vražné (Gross Petersdorf), postavil Anselmo Vanzin v roce 1911. Silnice o šířce 6 m vedla po hrázích, v té době zaniklých rybníků v obtížném a v podmáčeném terénu. Její délka byla 1300 m a maximální stoupání 2 %. Čtvrtou horskou silnici Odry – Pohoř (Pohorsch), stavěl Anselmo Vanzin jen po moravskoslezskou hranici (ohyb první serpentiny v lese). O její stavbě se rozhodlo v roce 1913 a Vanzin ji ukončil v první světové válce v roce 1915. Délka silnice je 1488 m. Celkové náklady na stavbu činily 34 417 rakouských korun.
Dne 14.června roku 1915 vyhlásila Itálie Rakousko-Uhersku válku a okresní hejtmanství v Opavě vydává nařízení na přísnou kontrolu italských státních občanů v okrese. Mezi jmenovanými je uveden Anselmo Vanzin a na jeho firmu je uvalena nucená správa. Správcem byl jmenován oderský stavitel Franz Juchelka[20]. Podnikatelské aktivity Vanzinovy firmy tím byly utlumeny až do roku 1920. V roce 1907 Anselmo Vanzin změnil své bydliště a se svou rodinou bydlí v Odrách, na Třídě 1.Máje (Bahnhofstrasse), čp. 233. Přináší mu to rovněž pracovní výhody při každodenním služebním styku s úředníky oderského Silničního okresního výboru.
Dne 21.08.1919 se u Vanzinů stala významná událost, kdy Aloisie Vanzinová uzavírá sňatek s oderským stavitelem Rudolfem Lipowským[21]. Později mají spolu tři děti, dceru Elisabeth (*10.11.1919, Odry), Gerdu (*16.2.1922, Odry) a syna Rudolfa (*1.12.1927, Odry). Bydlí společně na Hranické ulici (Weisskirchnerstrasse), čp.410[22]. V této době kupuje Anselmo Vanzin v Odrách dům na Dělnické ulici (Obergasse)[23] , čp.229. Od roku 1920 začíná v České republice oživovat hospodářská činnost, která se projevuje nárůstem stavebních aktivit. V oderském okresu tak pokračuje výstavba dalších okresních silnic za spolufinancování státu. Pátá horská silnice z Heřmánek (Klein Hermsdorf) do Heřmanic (Hermsdorf ) a Vésky (Dörfel) byla postavena v roce 1920. Její délka je 4300 m. Stoupání silnice 7,5 % je v oderském okresu jedno z největších. Náklady na stavbu činily 580 000 Kč.
Šestá horská silnice z Jakubčovic na Dobešov byla postavena roku 1921, společně firmou Alois Vanzin a Rudolf Lipowsky. Na stavbu silnice byla vyhlášena veřejná soutěž, které se zúčastnily firmy oderského stavitele Josefa Golda, opavského stavitele Miglariniho, stavitele Romana Kollera a firmy Fickert & c.k. a Pittel & Brausewetterk. Silnice je dlouhá 4700 m, při maximálním stoupání 6,5 %. Celkové náklady na stavbu byly 1 122 000 Kčs.
Sedmá horská silnice z Veselí (Wesseidel) do Hynčic (s odbočkou do Oder na Hranickou ulici), byla postavena také v roce 1921 za náklady 860 000 Kčs. Má délku 3200 m a maximální stoupání 7,4 %. Osmá horská silnice z Oder na Veselí je neméně zajímavá. Vede dlouhými serpentinami stráněmi zalesněného Veselského vrchu (Wesseidelberg). Byla postavena v letech 1923 až 1925 stavitelem Rudolfem Lipowským[24]. Je dlouhá 4900 m a má maximální stoupání 7,4 %. Překonává výškový rozdíl 216 m. Celkové náklady na stavbu činily 704 145 Kčs. Stát věnoval na stavbu 30 % nákladů a město Odry přispělo částkou 82 516 Kčs. Silnici stavěl opavský okres.
Desátou silnici z Mankovic po Šenkův domek (Schenkhäusel) v oderském katastru, stavěl Anselmo Vanzin v roce 1925. Na stavbu této silnice byla rovněž vypsána veřejná soutěž, které se mimo Vanzina zúčastnil i oderský stavitel Josef Gold, oderský stavitel Rudolf Lipowsky, stavitel Jarolím a opavský stavitel Migliarina. Silnice měla délku 1800 m a náklady na stavbu dosáhly 270 000 Kčs. Pro úplnost[25] uveďme devátou horskou silnici z Oder – Vítovská ulice (Werdenbergstrasse) do Heřmanic, postavenou po smrti Anselma Vanzina, v roce 1929. Je dlouhá 3800 m a náklady na její stavbu činily 527 000 Kčs.
Těžké životní podmínky na stavbách silnic se u Anselma Vanzina projevily zhoršeným zdravotním stavem a v roce 1926/1927 musel být léčen ve Slezské zemské nemocnici v Opavě. Tam také 14.04.1927 umírá na komplikace „diabetes mellitus – 2. typu“. Jeho manželka Antonie Vanzinová opouští dům čp. 229 na Dělnické ulici a stěhuje se ke své dceři Aloisii Lipowské na Hranickou ulici, čp. 410, kde 23.06.1930 zemřela. Manželé Vanzinovi byli pohřbeni na oderském městském hřbitově v rodinné hrobce s černým žulovým pomníkem[26]. Ukončila se tak třicetiletá plodná existence rodiny Vanzinů v Odrách[27].
Silniční síť v oderském správním okrese, která byla dokončena roku 1929 je až na malé výjimky, udržována ve svých původních trasách, přesto že automobilismus prodělal za uplynulé století bouřlivý rozvoj. Nemalou měrou se o to přičinil i oderský stavitel Anselmo Vanzin. Jeho malebné horské silnice lákají automobilisty k romantické jízdě klikatými serpentinami a dávají jim tak možnost vychutnat si přírodní krásu zdejšího kraje.
Zpracoval Pavel Kašpar st. (2012)
Použité zdroje a literatura:
Böhm Johann: Gedenkbuch der Stadt Odrau, 1929.
Böhm Johann: Die Etwicklung des Straszennetz des Gerichtbezirkes Odrau. Kuhländchen 11/1930.
Fojtík Bohumil: Oderské horské silnice. Vítkovsko č. 1/1958.
Petr Zahnaš: Výstavba „horských“ silnic, www.zálužné-moradorf.
Stavba silnice Odry-Dobešov, projekt a rozsah nákladů. Inv. č .1221, sign. 48//K-21, ZA Opava.
Stavba silnice Odry-Dolní Vražné. Inv. č. 392, sign. 331, karon 29, Soka Nový Jičín.
Stavba silnice Jakubčovice-Odry, Mankovice-Šenkův domek, Odry-Veselí. Fond silniční správní komise Odry, 1911 – 1929, číslo NAD 874, Soka Nový Jičín.
Soubor rodných a úmrtních matrik Moravskoslezského kraje. ZA Opava.
[1] Tato část Itálie bylla až do roku 1866 součásti Rakousko-Uherska. Doposud zde žije početná německá menšina
[2] Otec, Vincentte Vanzin pocházel ze Zermmenu, dnes předměstí Feltre a matka Serafína, rozená Pessaro se narodila v obci Nemaggio, která je v současnosti rovněž předměstím Feltre. Anselmo měl dva mladší bratry, Augustina *15.12.1873 a Josefa *19.5.1876
[3] Název „Baraba“ pochází z italštiny a je odvozeno od jména biblického Barnabáše, jehož propustil Pontius Pilát, římský místodržící v Judsku, místo omilostnění Ježíše. Výraznou vlastností Barabů byla hluboká náboženská víra, vyjadřovaná úctou k jejich patronce svaté Barboře
[4] Těžká práce, společný styl života a dennodenní nebezpečí určily specifický žebříček hodnot, jako je vzájemné souručenství, furiantství, hierarchii funkcí a postavení ve skupině, založené na opravdových schopnostech
[5] Popelka Petr: Výstavba silniční sítě v Rakouském Slezsku v letech 1948 – 1918. VVM č.2, 2007, str. 141 - 147
[6] Archivní dokumenty o zaměstnání Anselma Vanzina u firmy Neberle se nepodařilo dohledat
[7] Antonie Knödel * 5.6.1874, Budišov, dům čp. 176 / rodiče Florián a Antonie Knödel
[8] V Budišově se usadili jeho dva mladší bratři – Augustin Vanzin, v roce 1897 se oženil s Marií Potenskou z Budišova, dům čp.341 a Josef Vanzin, který si v roce 1898 vzal za manželku Emilii Hanke z Budišova, dům čp.35, později bydleli společně v domě čp.111
[9] V této době zde současně bydleli krajané Anselma Vanzina z Jižních Tyrol – rodiny Pasguali a Dallautonio a rodina Ing.Adolfa Schittenhelma, který se podílel na projektu a stavbě železniční tratě Suchdol – Budišov a Suchdol – Fulnek.
[10] V roce 1895 byla v Odrách dokončena firmou Rumplar a Niklas z Teplic stavba městského vodovodní sítě, kde se Anselmo Vanzin podílel na projektu a stavbě vodojemu-filtru u Skalního sklepa II.
[11] Ve firemním, ale i ve veřejném styku používá Anselmo Vanzin od roku 1893 jméno Alois , které je v německém regionu tehdejšího Rakouského Slezska běžnější a zřejmě z komerčních důvodů i přijatelnější.
[12] Evžen Rakousko-Těšínský (*21.5.1863, Židlochovice / † 30.12.1954, Merano - Tiroly), rakouský arcivévoda, syn Karla Ferdinanda Habsburského a Alžběty Rakouské. Od roku 1916 polní maršál, během 1.světové války v roku 1914 velitel rakouskouherské armády na Balkáně a od roku 1915 velitel jihozápadního frontu v Itálii.
[13] Jsou to horské silnice: 1 Odry-Dobešov, 2 Odry-Tošovice, 4 Odry-Pohoř, 5 Heřmánky -Véska, 6 Jakubčovice-Dobešov, 7 Veselí-Hynčice, 8 Odry-Veselí a 9 Vítovka – Heřmanice.
[14] Vedoucím oddělení Slezského Zemského úřadu byl Ing. Stenzel.
[15] Pomístní název místa na hranici katastrú obcí Oder, Dobešova a Veselí.
[16] Rozhodujícím kritériem zřejmě nebyly náklady na stavbu silnice, ale vzhledem k záměru vojenského využití, její nejmenší maximální stoupání.
[17] Ing. Adolf Schittelhelm stavební podnikatel v Suchdolu nad Odrou ze Stuttgartu, majitel firmy Adolf Schittelhelm a synové, která vlastnila 4 kamenolomy ( jeden v Jakubčovicích nad Odrou ) a továrnu na cementové zboží v Suchdole nad Odrou. Zemřel roku 1901 a je pochován v rodinné hrobce Schittelhelmů na evangelickém hřbitově v Suchdole.
[18] Angelo Migliarina, stavební podnikatel v Kateřinkách ze severní Itálie a majitel firmy „Bauunternehmung Angelo Migliarina und Co., Gesselschaft m.b.H. Katherin bei Troppau“. Podílel se na stavbě železnic v rakouské ( Olomouc-Krnov ) i pruské části Slezska a silnic ( okresní silnice Staré Těchanovice – Nové Těchanovice – Zálužné ). V roce 1884 získal rakouské státní občanství. Je pochován, spolu s rodinou v hrobce v Kateřinkách.
[19] V archivních materiálech jsme však neobjevili žádnou zmínku o staviteli této silnice.
[20] Franz Juchelka, Odrau, Nr.266 (* 1862 / †1917), stavební živnost od roku 1889.
[21] Rudolf Lipowský (*27.6.1891, Odry), stavební živnost od roku 1920.
[22] Dnes, domov důchodců vedle benzínové čerpací stanice.
[23] V roce 1922 provádí Vanzin přestavbu domu a v roce 1925 přistavuje patro. V současnosti je to soukromá zubní ordinace MUDr. Siky.
[24] Silnice vykazuje znaky, používané při stavbě horských silnic Anselmem Vanzinem a je pravděpodobné, že Vanzin svému nezkušenému zeti dělal odborného poradce.
[25] V roce 1922 stavěl Anselmo Vanzin i horskou silnici z Kyjovic do Těžkovic v opavském okrese.
[26] Mohutný žulový pomník, bohužel koncem 60.let 20.století, zmizel. Torzo hrobky je v sekci III hřbitova, vedle hrobky rodiny Joksch – Dostál.
[27] Pokračování rodu Vanzin „po přeslici“ - rodinou Lipowských, mělo pohnutou historii. Aloisie Lipowská (rozená Vanzin) se 15.září roku 1937 s Rudolfem Lipowským rozvedla (odešel ze Sudet do Německa) a po druhé se v červnu roku 1938 v Krnově vdala za obchodníka Antona Langra (*1886, Vídeň). Spolu s dcerou Gerdou Lipowskou byly roku 1946 vysídleni do Německa ( r.1950 - Guldenfingen, Kreis Dillingen). V roce 1955 se sourozenci Gerda a Rudolf Lipowský objevují na adrese Lauinger , Kreis Dillingen, Schwaben. O sestře Elisabeth a obou manželech Aloisie Lipowské-Langerové, nemáme žádné další zprávy.
