Dvořisko u Oder - Hennhof
Tato malá osada se čtyřmi popisnými čísly je citlivě zasazená do okolní přírody s nádherným výhledem na Moravskoslezské Beskydy. Za slunečního letního počasí je z ní viditelný posvátný Radhošť, včetně kaple svatého Cyrila a Metoděje. V součanosti zde hospodaří pět rodin po levé straně silnice z Dobešova do Oder - v domech čp.781, čp.788 a če.6 a dvě rodiny na protější straně silnice v domě čp.789 a čp.1101[1].
Po roku 1946 noví obyvatelé svou osadu nazývali pomístným názvem „Hanka“, počeštělým německým názvem osady „Hennhof“[2], používaným jejími původními obyvateli. S neúprosným během času však tento pomístný název zanikl i mezi dnešními obyvateli.
Historie Dvořiska sahá až do počátku 18. století, kdy roku 1701 vyvrátila větrná smršť část panského lesa na dobešovské hranici mezi Mlýnským a Stodolním údolím. Vdova po hraběti Janu Petrovi Antonínu z Werdenbergu tam nechala postavit hospodářský dvůr a přidělila mu vymýcený les i pustá dobešovská pole, uváděna v urbáři z roku 1650. Prvním šafářem nového dvoru, který později Barbara Kajetana hraběnka z Werdenbergu na počest svého druhého manžela Františka Leopolda Lichnovského z Voštic pojmenovala Woschitzhof [3] („Voštický dvůr“), byl Girg Matzke. Jeho dalším šafářem byl v roce 1717 Georg Ruhländer. Už v roce 1751 zde dala hraběnka zřídit hostinec, kde se prodávalo pivo a pálenka z panského pivovaru, procházejícím vandrovníkům a projíždějícím sedlákům. Byl to již vlastně „zárodek“ pozdější slávy známého výletního místa Oderska na přelomu 19. a 20. století.
Roku 1760 rozpustil hrabě Johann Karl Gottfried Lichnowsky Voštický dvůr s úmyslem založit novou kolonii. Byly vyměřeny pozemky, ale našli se jen tři zájemci, proto od tohoto úmyslu upustil a prodal dvůr řeznickému cechu v Odrách.
Od roku 1800 do roku 1850 byl majitelem pozemků i budov Dvořiska Johann Herforth[4]. Vlastnil i většinu polních parcel v okolí osady. Zemřel v roce 1849 a vdova Kateřina Herforth prodala[5] většinu majetku osady, včetně polních parcel ( č.par. 1060, 1062 a 1072 ), Franzovi Futschikovi, Veronice Kunz[6] a Antonovi Ohnhäuserovi I[7].
Pravděpodobně ještě před rokem 1880 dostávají budovy usedlostí svá vlastní popisná čísla. Na usedlosti s čp.81 hospodaří do roku 1901 Franz Wippel[8], původně učitel z Potštátu, s manželkou Karolinou - vdovou po bývalém majiteli Josefu Kunzovi.
Po jejich úmrtí jsou novými majiteli až do roku 1929 Ida a Johann Scholzovi[1]. V roce 1905 přestavují dům čp.81, podle návrhu oderského stavitele Franze Juchelky, na často navštěvovaný výletní hostinec. Následnými majiteli usedlosti až do roku 1946 byla Ida Scholz II[2] a Rudolf Klösel.
Hospodářskou usedlost s čp.88 vlastnil až do roku 1880 Josef Ehler[3]. Jeho dcera Rosina se vdala v roce 1885 za Antona Rösnera[4], který byl majitelem usedlosti do roku 1889. Ještě v roce 1889 se jejím novým majitelem stal Anton Pauler[5]. Hospodařil zde pravděpodobně do roku 1935, kdy se novými majiteli usedlosti stali do roku 1946 Josef a Marie Schindlerovi[6].
Na usedlosti s čp.89 hospodařil v letech 1880 až 1919 syn Antona Ohnhäusera I - Anton Ohnhäuser II[7] . Jeho syn Anton Ohnhäuser III[8] byl novým majitelem usedlosti až do roku 1929. Dcera Antona Ohnhäusera III – Marie, se v roce 1933 provdala za Stefana Schindlera [9] z Tošovic a do roku 1946 potom tuto usedlost společně vlastnili.
Dne 15.10.1891 byl slavnostně zahájen provoz na železniční trati Suchdol – Budišov, včetně denního provozu telegrafu. Město Odry se tak propojilo se světem, což mělo příznivý vliv na rozvoj „turistického ruchu“ na Odersku. O 10 let později, v roce 1901, byla oderským stavitelem Anselmo Vanzinem dostavěna horská silnice z Oder do Dobešova přes Dvořisko. Výletní hostinec „Hennhof“ na Dvořisku se tak stal lépe dostupný nejen po starých lesních cestách, ale i po této nové horské silnici s nádhernými vyhlídkami do oderského údolí. Kromě místních obyvatel a obyvatel blízkého okolí přijíždějí po železnici do Oder i cizinci z celého Rakousko-Uherska, převážně však z Vídně a jejího okolí. Návštěvnost výletního hostince „ Hennhof “ se zvyšoval ve dvou vlnách. V té první, v letech 1891 až 1900, hosté navštěvovali Dvořisko z Oder lesními cestami - Mlýnským nebo Stodolním údolím.
Zpravidla, cestu „nahoru“ procházeli Stodolním údolím a zpáteční cestu Mlýnským údolím, okolo malého Pstružího rybníčku. V jeho temných vodách se zrcadlily okolní svahy a na přilehlé louce se s oblíbou bavila oderská společnost. Průzračná a čerstvá voda rybníčku byla zvláště vhodná pro chov oderských pstruhů, kteří se dostávali při slavnostních příležitostech i na jídelní menu hostince.
Ve druhé vlně, v letech 1901 až 1914, používali hosté při návratu do Oder i novou Vanzinovou[10] horskou silnici a ojediněle se zde objevovali i motorizovaní hosté[11] .
Provoz výletního hostince vrcholil vždy o víkendech a dozníval ještě v pondělí, kdy byl převážně navštěvován mladými lidmi, kteří se bavili tancem za zvuku flašinetu u majitelky Idy Wippel v sále prvního poschodí. Později zde pravidelně k tanci hrávala na piáno výborná klavíristka a oderská učitelka hry na klavír - paní Marie Krawagna[12]. Bývali zde často i řemeslníci z okolí, kteří si sem našli cestu, aby si krátili při kartách „modré pondělí".
Pro stále větší návštěvnost i náročnější požadavky hostů a výletníků, se majitelé Johann a Ida Scholzovi rozhodli v roce 1904 přestavět budovu s čp.81 na zájezdní hostinec s větším tanečním sálem, stájí a venkovní terasou. Požadovali i chladící komoru (sklep), která by měla stát na zahradní parcele č. 1062, mezi jejich domem a domem souseda Antona Paulera s čp. 88. Komora měla být zděná z tvrdého materiálu a její střecha pokryta lepenkou.
Rovněž se rozhodli demontovat stávající střechu hostince a zřídit nový krov krytý lepenkou, demontovat stávající komíny a topeniště a místo nich vybudovat 5 nových ruských komínů. Dále měli v plánu zbourat komoru, předsíň a kuchyň v přízemí, včetně částečného posunutí zdiva s cílem vybudování tanečního sálu, dvou hostinských pokojů a kuchyně, za předpokladu současného zvětšení výšky těchto místností, včetně jejich oken a dveří. Požadovali také zrušit taneční sál a vedlejší místnosti v prvním patře a zřídit tam jeden byt, skládající se ze dvou pokojů a předsíně.
Požadavky předali oderskému staviteli Franzi Juchelkovi[13], který vypracoval stavební plány v roce 1904 a 1905. Adaptaci původní budovy podle zadání manželů Scholzových realizovala firma Franze Juchelky v roce 1906. Proti stavebnímu plánu nebyl zrealizován navržený štít budovy a pokoj pro hosty v přízemí byl rozdělen na dva menší pokoje, přičemž nový pokoj sloužil tanečním párům k posezení a občerstvení. V adaptovaném interiéru hostince pokračovaly nadále taneční odpoledne a večery za doprovodu hudebního automatu, který v novém tanečním sále nechal instalovat hostinský Scholz. Také nová veranda, na podlouhlé straně budovy hostince, byla často využívána při občersvení procházejícími výletníky a v teplých dnech i stálými hosty u vybraných nápojů při nekončících debatách o dění v okolí. Hlavní aktér přestavby budovy čp.81 - paní Ida Scholz I, rozená Herfoth, zemřela na Dvořisku 2.3.1928[14] na plicní tuberkulózu a její manžel se ještě ve stejném roce oženil s Leopoldinou Wiltch[15] , se kterou bydlel v Odrách na dnešní Sokolovské ulici, v domě čp.529.
Zlatý věk hostince „Gasthaus Hennhof“, jako navštěvovaného výletního místa na Odersku, trval do konce první světové války. Se vznikem Československé republiky v roce 1918 však značně ubylo cizích návštěvníků, převážně z Vídně a jejího okolí. Přesto se po léta praktikované výlety do hostince „Gasthaus Hennhof“ v kterémkoliv ročním období, nadále udržely u obyvatel Oder a jeho okolí. Tradice víkendových výletů s pobytem v přírodě a s přirozeným režimem fyzické zátěže, byla u obyvatelstva tak hluboce zakořeněná, že neomezila návštěvnost hostince až do konce druhé světové války.
Po 2. světové válce došlo v roce 1946 v oderské kotlině k hromadné výměně obyvatelstva německé národnosti občany Československé republiky a výletní hostinec „ Gasthaus Hennhof “ změnil svého majitele. Stal se jim pan Břetislav Linart[16], který zde hospodařil se svou manželkou až do roku 1987. Do roku 1950 udržoval skomírající provoz hostince, kdy se dveře výčepu uzavřely natrvalo. Zaniklou slávu tohoto místa si už můžeme připomenout jen ve svých představách, nejlépe vycházkou Stodolním údolím na Dvořisko, s rozjímáním u ztichlého tanečního sálu bývalého výletního hostince. Zpáteční cestu malebnou Vanzinovou horskou silnicí s krásným výhledem na městečko Odry, lze ukončit zastavením na městském hřbitově u společného hrobu majitelů hostince - paní Idy Scholz I a manželů Linartových i u hrobu paní Marie Krawagna - ženy, která svou hrou na klavír umocňovala romantické taneční večery v hostinci „Gasthaus Hennhof“.
[1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16]
Poděkování:Použité prameny a zdroje:
