Vzpomínka na Ing. Eduarda Gerlicha - profesora Švýcarské federální polytechnické vysoké školy[1] v Curychu v letech 1882 - 1903.
Dne 14. října 2014 uplynulo 110 let od úmrtí oderského rodáka prof. Ing. Eduarda Gerlicha, který zemřel náhle v 10 hodin večer, ve své vile v Curychu, ul. Zeltweg čp.74. O jeho úspěšné činnosti - významného projektanta a stavitele horských železničních tratí, mostů a tunelů se můžeme dozvědět z dobového[2] a současného tisku[3] i z webových stránek university ETH (Eidgenössische Technische Hochschule) Curych. Jeho 20-ti leté působení na postu vysokoškolského profesora prestižní vysoké školy i jeho soukromý život v Curychu, jsou však pro většinu veřejnosti neznámé. V následujícím článku se proto pokusme přiblížit dostupné události v tomto období jeho života.
Nejdříve si krátce připomeňme životní cestu Eduarda Gerlicha z jeho rodného města Odry v Rakouském Slezsku až do švýcarského velkoměsta Curychu. Nad ránem 3. února roku 1836 se Michaelu Gerlichovi, obchodníkovi se specialitami a jeho manželce Terezií (rozené Műller), narodil v domě čp. 26 na Hranické ulici, syn Eduard.
Eduard Gerlich navštěvoval obecnou školu v Odrách, střední školu v Lipníku nad Bečvou, v letech 1848 až 1852 reálné gymnázium v Opavě a poté Technickou universitu ve Vídni, kde v letech 1853 až 1857 studoval stavební a strojní inženýrství.
V roce 1858 nastupuje do Siglové strojírenské továrny ve Vídni, v roce 1859 pracuje ve stavební firmě Východní dráhy a v letech 1859 až 1862 je zaměstnán u Jižní dráhy v Chorvatsku. V letech 1862 až 1865 byl inženýrem na stavbě dráhy Hof – Aš – Cheb a v letech 1866 až 1868 působil jako asistent a docent na katedře železničního stavitelství na Technické universitě ve Vídni, přičemž se současně podílel i na stavbě železniční trati Arad – Szegedin, železnice v Alfőldu v Uhrách a dráhy Ried – Braunau v Horním Rakousku. Protože ho pedagogická činnost plně neuspokojovala, opustil školu a nastoupil do funkce inženýra u Severozápadní dráhy na trati Ostroměř – Jičín – Vrchlabí – Poříčí. V roce 1869 se stal inspektorem v ústřední kanceláři pro stavbu tunelů ve Vídni a roku 1871 postoupil do funkce vrchního inspektora.
V letech 1869 až 1875 byl šéfem stavby tunelů a zástupcem stavebního ředitele Wilhelma Hellwaga. Po desetiletém úspěšném působení u rakouské Severozápadní dráhy přešel roku 1876 společně s Hellwagem na obtížnou, ale významnou stavbu vysokohorské Gotthardské železnice, spojující sever s jihem Švýcarska. Byl náměstkem vrchního inženýra Helwaga a do roku 1878 i vedoucím konstrukční kanceláře. Od konce května 1877 do srpna 1879 mu bylo svěřeno nejvyšší technické vedení stavby. Do tohoto období spadá realizace stavby nejdůležitější etapy Gotthardské železnice - konečné určení trasy, vypracování a předložení projektu ke schválení, včetně řízení stavby u severního a jižního výjezdu ke Gotthardskému tunelu. Až do ukončení stavby roku 1882 pracoval Gerlich jako zástupce nového vrchního inženýra Bridela a po uvedení Gotthardské železniční tratě do provozu, jako její hlavní inspektor. Je potřebné uvést, že v letech 1870 až 1872 Ing. Eduard Gerlich spolu s Ing.Helwagem zpracovali i projekt železničního mostu severozápadní dráhy ve Vídni[4] a později v letech 1972 až 1874 i projekt patrového železničního mostu přes Labe v Ústí nad Labem. Spodní část mostu sloužila pro chodce, povozy a automobily a horní část pro železniční provoz.
Stavba Gotthardské železnice byla ve své době úctyhodným technickým dílem a získané konstrukční a technologické zkušenosti byly návodem pro zpracování metodik a norem pro realizaci dalších podobných staveb. Ing. Eduard Gerlich byl při zpracování těchto podkladů jejich ideovým tvůrcem a řešitelem. Nesl obrovskou spoluzodpovědnost za technické řešení a realizaci stavby[5], což se v pozdější době projevilo jeho zdravotními problémy. Je však nesporné, že svým dílem přispěl k provozu Gotthardské železnice a podpořil tak hospodářský rozvoj Švýcarska na konci 19.století.
V roce 1881 zemřel Karel Culmann - profesor stavebního inženýrství na ETH Curych. Po úspěchu v železničním stavitelství v Rakousko-Uhersku a ve Švýcarsku, byl Ing. Gerlich hlavním kandidátem na toto místo a byl také v srpnu roku 1882 jmenován Švýcarskou spolkovou radou, profesorem ETH pro obor "Silniční a železniční stavby". Stal se na ETH po dobu dlouhých 20 let hlavním představitelem výuky tohoto nového oboru. Až do odchodu prof. Gerlicha v roce 1903 do důchodu nebyla změněna organizace výuky dopravního inženýrství. Bylo to způsobeno nejen kvalitní výukou prof.Gerlicha, která spolu spojovala teorii s jeho praktickými zkušenostmi i monopolem železnice, která pozitivně ovlivňovala hospodářský rozvoj země. V letech 1903 až 1921 se vedení oboru ujímá bývalý absolvent ETH z roku 1861 prof. Dr. h.c. Friedrich Hennings a v letech 1921 až 1928 prof. Charles Andreae. Ten se ve výuce již více věnuje stavbě silničních tunelů, protože se ukazuje nový trend dopravního vývoje - používání automobilu jako dopravního prostředku budoucnosti.
Mimo pedagogickou činnost se profesor Gerlich podílel i na zpracování četných zpráv a studií[6] a aktivně pracoval v Ústředním výboru Švýcarských inženýrů a architektů (SIA), kde vykonával funkci vicepresidenta. Byl také čestným členem Společnosti bývalé polytechniky Curych (GEP[7]) a spolupracoval na řešení dopravních problémů města Curychu[8]. V roce 1897 při příležitosti oslav 42. výročí založení ETH Curych bylo vzpomenuto i 40. leté působení významného botanika na této škole - prof. Dr. Cramera. Při této příležitosti byl vydán jubilejní dokument s podpisy profesorského sboru školy, včetně podpisu prof. Eduarda Gerlicha.
Na přelomu 19. a 20. století dochází z důvodu značného uplatnění technických věd ve společnosti k vyššímu sebeuvědomování vysokoškolky vzdělaných techniků i jejich vzdělávacích institucí. Začíná se diskutovat oprávněnost jejich požadavku udělovat akademické doktorské tituly[9] i na technických vysokých školách. Do této diskuse vstupuje z pověření Ústředního výboru švýcarských inženýrů a architektů v Bernu roku 1900 i prof. Ing. Eduard Gerlich. Přednesl zde referát, jenž ukazuje na jeho celospolečenské vnímání doktorských titulů a současně nám tento projev dokresluje i jeho osobnost. Začtěme se proto do hlavních pasáží jeho referátu:
"Otázka doktorátu není jen otázkou titulu. Znamená mnohem více než se podle různých vyjádření v denním tisku, zdá. Stala se otevřeným sporem mezi humanismem a realismem, vyvolaným velkými úspěchy techniky na konci 19. století. Technické školy, původně věnované jen řemeslu, se vyvinuly až k vysokým školám, tím že se přizpůsobily potřebám doby. Její absolventi požadují podíl na vedení akademicky vzdělaných stavů. Odmítavý postoj, se kterým se technici ještě dnes často setkávají, má obvykle původ v akademiky málo respektovaném předcházejícím reálném středoškolském vzdělání. V tom však nemají pravdu. Je možné, že technici v různých ohledech za humanisticky vzdělanými právníky a.j., zaostávají. Ale i oni mají své slabé stránky, které sami nemohou přehlédnout. Především, ale nesmíme zapomenout, že současný stav musíme posuzovat podle přínosu, který se projevuje v pokroku pro blaho lidstva, hospodářského rozvoje a kultury vůbec. Vezmeme-li v úvahu jenom vliv moderní dopravy ve společnosti, nemůže být pochyb, že technici mají právo ve společnosti mít stejné postavení jako humanitní stavy. Nemůžeme také opomenout postavení technika, které zaujímá v sociální otázce. Je svým postavením povolaným prostředníkem mezi kapitálem a prací.
Reformu středních škol nelze po delší dobu očekávat, naproti tomu vývoj technických vysokých škol odpovídá a musí odpovídat potřebám doby. Máme čekat, než se rozhodne, jestli humanitní nebo jiný způsob vzdělávání odpovídá současným poměrům, přičemž naše výkony i ve vědeckém posouzení za univerzitními studenty v žádném způsobu nezaostávají. Máme zůstat druhořadými občany? Zde je přece hodně libovůle. Muži vzešlí z vysokých technických škol svými výkony dokázali, že humanistická vzdělávací metoda není jediná, která vede k vědecké zralosti.
Proč pro naše uznání požadujeme právě doktorský titul? Protože je společenský vžitý, všemi vrstvami lidí vážený a ctěný a protože jeho udělením se uznává vědecká rovnoprávnost.
Vymoženosti v sousedních státech nás nutí v zájmu našeho dorostu, od našich snah neoupouštět. Ve Francii má inženýr již dávno důstojné postavení, v Německu bylo promoční právo uděleno všem vysokým technickým školám, v Rakousku se pracuje na ochraně zákona státní zkoušky inženýrského titulu a na reformování diplomové zkoušky, aby mohl být získán doktorský titul.
Mají se naši stududenti neustále spoléhat na blahovůli univerzit, když potřebuji titul pro svůj postup, nebo se raději obracet na vysoké školy v zahraničí? Proč švýcarská konfederace vynaložila pro své technické vysoké školy, které dnes patří k nejlépe vybaveným v Evropě, tak vysoké částky, když jim neudělením promočního práva nezaručí postavení, které jim náleží?"
V soukromí prožíval profesor Gerlich spokojený rodinný život s manželkou Amálií, rozenou Mikovou, dcerou lékaře z Uničova, se kterou se oženil 12. prosince 1872 ve Vídni. Seznámili se při působení Eduarda Gerlicha ve vídeňské Ústřední kanceláři pro stavbu tunelů, kdy Amálie Miková pracovala ve Vídni jako zpěvačka ve Dvorním divadle. Ve Vídni se jim také narodila roku 1874 jediná dcera Marie.
Bydlení Gerlichovy rodiny v centru Curychu v privátní vile na hlavní ulici Zeltweg 74, jim zajišťovalo dostupnost důležitých kontaktních míst potřebných pro běžný život. A 2 km vzdálenost od ETH - Polytechnikum umožňovala prof. Gerlichovi zvládnout rozvinutá curyšská městská doprava.
Dovolenou trávil Eduard Gerlich každoročně s rodinou v Odrách u svého staršího bratra Juliuse Gerlicha - dlouholetého starosty Oder. Byl také velkým mecenášem a přispíval pravidelně peněžitými i hmotnými dary na sociální výdaje rodného města.
Profesor Ing. Eduard Gerlich zemřel náhle 14.října roku 1904 na srdeční zástavu. V Curychu byl pohřben se všemi poctami profesora ETH a vicepresidenta Švýcarských inženýrů a architektů, ale na svou dobu nezvyklým způsobem - žehem, v jednom z prvních krematorií v Evropě, na Ústředním hřbitově v Curychu – Sihlfeld. Prof. Gerlich výslovně požadoval tichý pohřeb, jen s účastí rodiny a svých přátel. Rodina jeho poslednímu přání vyhověla. Jak tichý a skromný byl jeho život, takové bylo i jeho poslední rozloučení. Rodina a jeho přátelé se s ním rozloučila v úterý odpoledne, 18. října roku 1904.
Manželka Amalie Gerlich zemřela v Curychu o 10 let později, dne 18.ledna roku 1914 v domě čp.88 na ulici Neptunstrasse. Dcera Marie Gerlich zakončila svou životní pouť 2. června roku 1930 v domě čp.44 na ulici Treichlerstrasse. Zřejmě se tím uzavřely životní osudy celé Gerlichovy rodiny v Curychu[10].
Použité prameny:
Rolleder Anton: Geschichte der Stadt und des Gerichtbezirkes Odrau. Steyer, 1903.
125 Jahre Verkehrswesen an der ETH Zürich. Institut für Verkehrsplanung und Transportsysteme
Ferrum nr.80, tunel Gothard.Nachrichten aus der Eisenbibliothek, Stiftung der Georg Fischer AG, 2008.
Schweizerische Bauzeitung Zeitschrif (sbz):
sbz -1882-000-016-23-gothard
sbz-1883-000-001-11-b-0069
sbz-1883-000-001-11-b-0070
sbz-1883-000-001-12-b-0078
sbz-1883-000-001-12-b-0079
sbz-1895-000-026-13-b-0085
sbz-1895-000-026-13-b-0086
sbz-1900-000-035-13-b-0141
sbz-1900-000-035-13-b-0142
sbz-1903-000-042-09-b-0107
sbz-1904-000-044-17-b-0200
sbz-1904-000-044-17-b-0201
sbz-1904-000-044-17-b-0202.
Matrika N
Matrika N 1843-1850 7988, UI7, Unicov 068, ZA Opava.
Matrika Z-I-Z 1874-1904 1078 Od I28, Odry 133, ZA Opava.
Matrika Z-I-Z 1874-1904 1078 Od I28, Odry 139, ZA Opava.
Evidence obyvatel Odry 2/3 70, Gerlich.
Evidence obyvatel Odry 2/3 71, Gerlich.
ETH Zurich University Archives.
Zurich Stadtplan, 1902 - 1910.
Zurich cemetery Sihlfeld, 1904.
Archives Gotthardbahn-Zurich
www. alt-Zürich.ch.
www.mapy.cz.
Článek připravili členové Historickovlastivědného spolku v Odrách:
text článku Pavel Kašpar st.,
fotografie a obrázky Pavel Kašpar st. a Emil Mateiciuc
překlady Karel Gold
korespondence Pavel Kašpar st. a Oskar Kubíček
Poznámka: Je politováníhodné, že přes uznání a ocenění prof. Ing. Gerlicha nezůstala po něm v Curychu dnes žádná viditelná stopa. Naskýtá se nám proto otázka: nelze jeho rodný dům v Odrách označit pamětní tabulkou?